Page 11 - Tescoma Magaz

Basic HTML Version

11
Tescoma magazín
|
o je nového ve Vídni, paní
Woodhamsová?
Sváteční velikonoční výzdoba je
v plném proudu. Jde o tradici, se
kterou se většinou ve velkých měs-
tech nesetkáte. I proto do Vídně
proudí doslova davy turistů. To je jedna z věcí,
kterou v Česku postrádám – úžasná disciplína,
smysl pro detail a pověstná tečka, tedy dotažení
do konce. Nejen v turistice. Naše národy jsou si
velmi blízké, vždyť máme kus společné historie,
ale co naplat, Rakušané se vše začali učit již
před padesáti lety a ten náskok se těžko dohání.
Jaká je vaše původní profese a jaké byly vaše
začátky v Rakousku?
Vlastně ani žádnou „původní“ profesi nemám.
Nikdy jsem nedělala nic jiného než novinařinu.
Prvních několik let jsem byla redakční sekre-
tářkou. K novinářské profesi jsem se dostala
díky dobré znalosti češtiny a těsnopisu. Němec-
ky jsem hovořila již v době, kdy jsem se odstě-
hovala do Vídně za manželem. Měla jsem záze-
mí a chtěla jsem pracovat. K mému překvapení
tam panoval konzervativní názor, že ženy, kte-
ré nemusejí, nepracují. Mimochodem, lidovci
se dodnes snaží tento trend v povědomí lidí
udržovat. Shodou šťastných událostí jsem zača-
la psát pro Slovenský rozhlas, později jsem spo-
lupracovala s Rakouskou televizí. Důležité teh-
dy pro mě bylo neustále se udržovat ve formě.
Radiožurnál, s nímž má řada posluchačů spojeno
vaše jméno a především nezaměnitelný hlas, je
vaší velkou životní kapitolou.
Řekla bych přímo srdeční. Ve zlomovém roce
1989 jsem dění ve východním bloku sledovala
ve zprávách a už ve mně začal hlodat červík
o možném navázání dřívějších kontaktů s ČR.
Záhy po převratu mi zavolali z Prahy a já byla
okamžitě připravena znovu posílit tým Českého
rozhlasu jako zahraniční redaktorka. S odstu-
pem let mohu říct, že když s někým pracujete
víc než dvacet let, není to jen práce, ale
vyvážený vztah.
Živé vysílání je asi velký adrenalin?
Živá vysílání jsem měla vždy a mám dodnes
moc ráda, i když v Čechách se v době mých
začátků příliš nepoužívalo. Když už se vysílalo
živě, byl to opravdu adrenalin. To víte, že jsem
zpočátku byla nervózní a měla jsem strach,
ale rychle jsem se do toho dostala.
Máte charakteristický hlas i dar věcně, stručně
a pohotově glosovat dění, což široká posluchač-
ská obec oceňuje.
Děkuji za uznání. Kdykoliv zachytím kladnou
odezvu od posluchačů, nabíjí mě to, jsem šťast-
ná. Rádio dělám pro lidi, zpětná vazba je pro
mě velmi důležitá. Radiožurnál vždy měl a má
svou specifickou posluchačskou obec a jsem
ráda, že se k němu hlásí i velmi mladí
posluchači.
Jakou radu byste dala začínajícímu žurnalistovi?
Základní předpoklad je pozorně se kolem sebe
dívat a umět se ptát. Nesuplovat setkávání
s odborníky internetem, protože osobní kon-
takt nikdy nic nenahradí. Znáte těsnopis? Dnes
už ho ovládá málokdo, což způsobuje závislost
na technice. A jakákoliv závislost na něčem
nebo na někom není dobrá…
Můžete uvést příklad?
Těsnopis je úžasná věc! Jeho pomocí jsem kdy-
koliv připravena pořídit záznam. Jako zvláštní
zpravodajka Radiožurnálu jsem v roce 1998
sledovala v innsbrucké nemocnici zápas pana
prezidenta Václava Havla s těžkou nemocí.
Pravidelná tisková konference byla vždy
v 10 hodin a já jsem hned po skončení šla rov-
nou živě do vysílání. Nebyl čas na nějaké přepi-
sování z diktafonu, nebyl čas na přípravu. Díky
těsnopisu jsem mohla své poznámky rovnou
použít! Mimochodem těch 23 dní v Innsbrucku
mě velmi osobně i profesně obohatilo a já jsem
o těchto zkušenostech a o tom, co se dělo,
vydala – na popud posluchačů – knížku.
U Václava Havla jsem si vážila především jeho
lidské stránky. Vždycky se choval především
jako „člověk“, i když byl hlavou státu. V Inns-
brucku mu byla velkou oporou jeho manželka,
paní Dagmar.
Vaše životní motto zní „Nepouštím se do toho,
čemu nerozumím, a co umím, dělám poctivě“.
Čemu nerozumíte?
Toho, čemu nerozumím, je strašně moc. Jako
novinářka si to ale vždy od odborníků nechám
vysvětlit. Nemám kladný vztah k technice a in-
ternet pouze respektuji. Přečíst si zpravodaj-
C